Kladeňáci: rozhovor s Alešem Taláckem

Podnikatel, moderátor, učitel a cestovatel. V představách lidí se pojí v současné době hlavně s maturitními plesy. Příště se ho zeptejte na jeho cesty, dokázal by o nich mluvit hodiny.

 

S jakým pocitem jdete na pódium na první výstup?

Jsem hrozně nervozní, protože já nejsem ten typ člověka, který by byl schopný jen tak vylézt na pódium a okamžitě začít bez přípravy. Je to trochu paradox, protože se nejlíp cítím, když mluvím spatra, ale abych měl tu jistotu, tak musím mít přípravu. Když dělám třeba maturitní ples, tak i když si většina lidí možná myslí, že jednoduše přijdu a začnu mluvit, tak u mně tomu předchází poměrně dlouhá příprava. Ke každému vstupu si píšu texty, abych se případně mohl něčeho chytit, ale troufnu si říct, že pak 80 % textu nepoužiju.

Mění se nároky na moderátora maturitních plesů?

Já se snažím ke každému večeru přistupovat individuálně a rád bych si myslel, že mě právě tohle charakterizuje. Ve většině případů nejsem jen ten, kdo by dostal nějaký papír do ruky, ale s scházím se dopředu s lidmi, aby jsme si dali vědět, jaká je jejich představa. Mě v konečném důsledku jde o to, aby byli maturanti spokojení. Já jim pomůžu s tím, jak večer koncipovat, jak by jednotlivé úseky měly jít za sebou. Cokoliv co po mě budou chtít a mě to bude připadat smysluplný vzhledem ke zkušenostem, které mám, tak to udělám, protože já jsem tam pro ně.

Máte vysněnou akci, kterou by jste si chtěl odmoderovat?

To je hodně složitá otázka, takový tnutí do živýho. Já mám moderování v podstatě jako koníček. Když jsem byl ještě na gymplu, tak jsem měl takovou představu, že by to bylo to, co bych chtěl dělat naplno, ale pak se život vyvinul jinak. Začal jsem dělat spoustu dalších věcí, takže musím pracovat s omezeným časovým fondem a to samozřejmě ovlivňuje i moje možnosti. Asi nemám žádnou konkrétní událost – jako když třeba Leoš Mareš říkal, že jeho sen byl moderovat Slavíky – takovýhle typ moderátorskýho snu nemám. Hodně by mě bavilo – kdybych měl neomezený množství času, respektive mohl všechen svůj čas nasměrovat tady do toho – tak by mě hodně bavilo dělat show typu Last Week Tonight, jako dělá John Oliver. To by mě bavilo neuvěřitelně, protože mě se na tom strašně líbí, že to není jenom nějaká bezduchá sranda, ale vždycky řeší nějakej problém poměrně do hloubky, a je to problém, který by normálně nikoho nezajímal. Dokáže to podat takovým způsobem, že je to nejenom zajímavý, ale i vtipný. Když by se mi podařilo dostat do bodu, kdy bych tohle byl schopnej udělat, tak bych byl velice spokojenej. Je mi vlastně jedno, jestli bych to produkoval v kulturáku na plese, v televizi, nebo kdekoliv jinde.

Když se posuneme k cestování, cestujete za něčím konkrétním?

Mě asi nejvíc baví mix – od všeho trochu. Baví mě zjišťovat, jak lidi žijou jinde a mám strašně rád ten fakt, že mi to otevírá oči. Každá nová země i místo mi dává novou perspektivu na to, jak žijeme tady. V tomhle kontextu mi pak některé věci, které někdo řeší tady, mi přijdou naprosto absurdní a podružný. Zajímají mě památky, rád si přestavuji, jak to vlastně v době stavby mohl někdo vymyslet. Obdivuju lidskou vynalézavost, že to byl někdo schopný vymyslet, postavit a udržovat. Zajímá mě jídlo, rád zkouším nové věci, sice ne úplné extrémy, ale to je asi druhý aspekt. Pokud je tam zajímavá příroda, tak ta mě zajímá taky. Vlastně všechno. Vím, že to možná zní jako líná odpověď, ale pro mě je to ideální, když se nakombinuje hodně věcí, aby to nebyla nuda.

Jaké místo hodně překvapilo?

Poprvé, když jsem byl v Pekingu, tak mne překvapilo, jak tam bylo čisto, protože obecně Asie není moc čistá, ale tam bylo doslova vymydleno. V kontextu Číňanů, kteří nemají problém kdekoliv vyhodit všechno pod sebe, tak mě to hodně fascinovalo. Pak mě hodně překvapila Indie. Než jsem tam jel, tak mi každý říkal, že to bude velký kulturní šok, protože tam je velká bída, velké sociální rozdíly. Já se rád připravuju, načítání informací předem je pro mně polovina zážitku. Tak jsem se snažil psychicky připravit, jel jsem tam s tím, že jsem připraven, ale na místě jsem zjistil, že ani náhodou. Praštilo mě to zleva, zprava, zadupalo mě to do země. Přesto bych se do Indie jednou rád vrátil.

Co si balíte s sebou na cesty?

Když jsem před pár lety s cestováním začínal, tak jsem si doma den před odletem všechny věci rozložil – všechno možné oblečení, elektroniku, léky, bedekry, tisíc dalších užitečných věcí – a říkal jsem si, jestli mi něco nechybí. Končilo to tak, že jsem to všechno naházel do krosny a vyrazil. Postupně jsem ale přišel na to, že se obejdu bez většiny věcí, které s sebou vozím. Teď jsem ve fázi, kdy si zase říkám, co bych ještě mohl doma nechat, aby se mi to vešlo do příručáku. Občas je to docela výzva, protože třeba naposledy jsem byl týden na Zélandu, týden ve Vietnamu a týden v Kambodži, takže jsem se musel do příručního zavazadla, tedy do malýho batohu, zabalit na všechny možné povětrnostní podmínky. Teď už mám filosofii, že když mám u sebe peníze, pas, kartu a mobil, tak mám všechno.

Kam byste se ještě rád podíval?

Nejjednodušší odpověď by byla říct všude, ale někam mě to táhne víc a někam míň. Chtěl bych procestovat Thajsko, hlavně asi kvůli jídlu, protože jsem se zatím jen prošel párkrát po Bangkoku. Určitě bych chtěl Indonésii, z plážových destinacích mě lákají Andamany a pak bych se rád vracel. Díky tomu, že nemůžu odjet třeba na 3 měsíce, tak vždycky ze zemí “ochutnávám”. Snažím si to racionalizovat, že je to dobře, protože se můžu vracet a vidět zase něco nového. Určitě bych se chtěl vrátit do Japonska, to je moje srdeční záležitost, a potom do Číny a Indie, to je taková velká trojka.

 

Leave a Reply